Korespondenční hlasování neřeší podstatu, naopak prohlubuje nedůvěru

Korespondenční hlasování především porušuje hlavní zásady výkonu volebního práva – totiž tajnost a přímost. Tajností volby se zaručuje nižší možnost ovlivnění voličů pod hrozbou. Měli bychom se snažit nedůvěru redukovat.

Text je reakcí na anketní otázku Newsletteru Institutu Václava Klause a vyjde v jeho listopadovém vydání.

Hlavní historickou „výhodou“ korespondenční volby měla být skutečnost, že se volič nemusí osobně dostavit do volební místnosti, která mohla být velmi vzdálená. Především velké země tuto možnost svým občanům umožňují. Řadu vlád ale k tomuto liberálnějšímu přístupu nepochybně vede snaha kompenzovat klesající zájem občanů o „fyzické volby“. Z praxe a ze zkušenosti je zřejmé, že závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny a rozhodnuty pokud možno rychle. Má to i své psychologické následky, nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit.

Vidím tři aspekty korespondenčního hlasování – jednak technicko-organizační, dále osobní účast jako vyjádření svobody a zodpovědnosti a možná to nejdůležitější, tedy vyprázdněnost obsahu voleb a politických stran jako mnohem větší problém než forma hlasování.

Ve vzduchu visí příliš mnoho otazníků, příliš mnoho podezření a nejasností, které nám za to riziko, za to znevěrohodnění instituce svobodných voleb nestojí! Již v současné chvíli máme řadu mechanismů, jak občanům umožnit jejich volbu, pokud jim okolnosti nedovolují hlasování ve „své“ volební místnosti, a to přenosné volební urny a volební průkazy, ale podmínkou je vždy osobní účast u voleb. Dalším rizikem je velké množství neplatných hlasů, které nebudou splňovat náročná formální kritéria a ještě více budou vnášet emoce do volby jako takové.

Korespondenční hlasování především porušuje hlavní zásady výkonu volebního práva – totiž tajnost a přímost. Tajností volby se zaručuje nižší možnost ovlivnění voličů pod hrozbou. Přímost výkonu volebního práva zase garantuje, že za voliče nemůže hlasovat někdo jiný. Osobní výkon takového hlasování je těžké při korespondenční volbě ověřit. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě absence neutrálních členů volební komise je v tomto případě dost problematická a činí možné zneužití snazším.

Jedním ze základů politické práce musí být přece dostat občany k volbám hodnotovými tématy, politické strany mají vyburcovat, zvednout své příznivce k účasti při volebním hlasování, ne rozdávat obálky s koresponďáky. Samostatnou kapitolou je pak počet voleb a zrušení nadbytečných institucí, které voliči dlouhodobě odsoudili svou neúčastí a nezájmem. Především se zabývejme zrušením nefunkčních krajů, které jen zajišťují toky peněz a zcela zbytečného Senátu, který je pro naši malou zemi nesystémovým a drahým luxusem.

Jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí, dochází ke zpochybňování, relativizování snad úplně všeho. Měli bychom se tedy snažit tuto nedůvěru naopak redukovat a důvěru posilovat. Korespondenční hlasování ještě více relativizuje důležitost a význam volby jako takové. Osobní účast ve volbách je přece ta přímá demokracie, po které všichni volají. Volební právo je nezpochybnitelná osobní svoboda, výsada, ale také do značné míry zodpovědnost a závazek.

Volby jako takové jsou oslavou demokracie, svobody, svátkem. Přijít fyzicky do volební místnosti jednou za čas by mělo být radostí, vyjádřením svobodného názoru a zhodnocením práce zvolených zástupců.

Dalibor Uhlíř

Zdroj: https://daliboruhlir.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=761181

ůsdůlklsůfků