Istanbulská úmluva fatálně podceňuje biologickou podstatu našeho živočišného druhu

Když vynecháme tu spoustu negativních emocí, které nám v tomto roce poskytuje koronavirová pandemie, stále zůstane několik politicky hodně zajímavých fenoménů, dokola omílaných našimi málo tvořivými masmediálními zdroji. V poslední době se do popředí zájmu dostala tak zvaná Istanbulská úmluva. Jde o ideologický paskvil, vyprodukovaný Radou Evropy (neplést s Evropskou Unií, která ovšem tu úmluvu také podporuje). Jde o poměrně stručný text, který se tváří jako by měl jediný cíl, a tím má být boj proti násilí páchaném na ženách. Nic proti této ušlechtilé myšlence, každé násilí je věcí odpornou a trestuhodnou. Nejen tedy násilí na ženách. Istanbulská dohoda je ovšem ideologicky zcela jednostranná, protože tvrdí, že jediným zdrojem násilí vůči ženám jsou muži. Jako by si ženy navzájem nikdy neublížily. Jde tedy o ujednání, směřované proti mužské agresivitě. Materiál je vypracován zcela v duchu nevědecké „genderistické“ koncepce lidské sexuality. Dohoda se domnívá, že hlavním zdrojem agresivity mužů je jejich výchova v mužské identitě. Proto jedním z nejdůležitější zásady, ke které Dohoda zavazuje, je výchova dětí v jakémsi sexuálně neutrálním duchu. Tedy nerozlišování mezi chlapcem a dívkou. Jde o propagaci ideje, kterou někteří progresivisté v Evropě i Americe již řadu let praktikují. Z hlediska sexuologie, založené na důkazech, jde vlastně o prastarou myšlenku, že člověk se rodí coby „tabula rasa“ (nepopsaná deska) a vše, co představuje, jej naučí výchova. V tomto pojetí pak spíše „nevýchova“. Jde o fatální podcenění biologické podstaty našeho živočišného druhu. Istanbulská úmluva se mylně domnívá, že budou-li nové naše generace dětí vychovávány v duchu jakéhosi „unisexu“, že ubyde násilí. Nicméně agrese vůči komukoliv je ve vyspělých společnostech trestným činem, který musí být exemplárně trestán a jeho nejlepší prevencí je výchova mladých lidí k základním etickým hodnotám. Cílem není tedy žádná genderistická reforma nýbrž úcta k tradičním hodnotám a výchova k respektu vůči našim kulturním zásadám. Vážím si proto všech politiků, kteří nesmyslné zásady té Istanbulské úmluvy odmítají. Je myslím hodně důležité, zachovávat si zdravý rozum a nezpochybňovat biologickou přirozenost člověka. Všechny ty desítky různých tak zvaných „pohlaví“, ke kterým nás ta podivná Úmluva vede, nejsou nic jiného, než podivínské plody lidské spekulace a pseudofilozofování. Půvabná je pak také představa o tom, že dodržování popsané unisexuální výchovy dětí a vůbec dodržování jakési „stejnosti“ mužů a žen má kontrolovat u států, které Úmluvu přijmou, jakási všemocná komise vybavená nejen diplomatickou imunitou, ale také vševědoucností.

Hodně mediálního prostoru zaplňují úvahy pestré škály expertů, které hrozí dramatickými problémy v nedaleké budoucnosti. Hrozby jakousi velkou ekonomickou krizí mají nepochybně své racionální důvody. Zdá se, že korona virová pandemie je dnes jen jedním z faktorů. Již před tím množivým virem se objevovaly varovně vztyčené prsty odborníků, které poukazovaly na dekadentní tendence euroatlantické civilizace. Naším hlavním rizikem je rozvrat tradičních hodnot a vysoká přilnavost postmoderní civilizace k progresivistickým ideálům těch politických kruhů, které se snaží vnutit nám jakási nová náboženství s novými svatými osobnostmi. Úcta, se kterou Evropská Unie vzhlíží k ekologickým a genderistickým extrémům, stejně jako ignorance rozumných ekonomických zásad, to jsou myslím hlavní rizika nové krize kulturní a sociální. Také v oblasti sociální a ekonomické politiky bychom se měli držet zdravého rozumu. Malý příklad poskytuje moje zkušenost. Před deseti lety jsem měl příležitost, diskutovat s odborníky jedné z předních německých automobilek o nových evropských předpisech pro regulaci automobilových emisí zejména pak dodnes tak sledované produkce kysličníku uhličitého, do kterého se normy EU zejména zakously. Přední automobiloví experti byli již tehdy přesvědčeni, že stále se stupňujícím požadavkům politiků nelze technologicky vyhovět. Překvapilo mne, že ani neuvažovali o odmítnutí nesplnitelné regulace S německou kázní se do vývoje nových technologií pustili. Myslím, že předním výsledkem tohoto snažení o nesplnitelné, se dnes staly státem podporované a užitkově složité elektromobily. Obávám se, že svatá Gréta ani s tím spokojena nebude. Mezi našimi politiky bychom tedy měli podporovat ty, kteří nezavírají oči před skutečností a před myšlenkami, založenými na faktech, nikoliv na snaze silou svých myšlenek, založených na divokých spekulacích, měnit svět. Jak pravili klasikové dostatečně zprofanovaného marxismu, nyní prý nejde o to, svět poznávat, musíme svět měnit. My dříve narození si pamatujeme, kam ty fanaticky podporované změny vedly.

K pandémii COVID-19 mohu říci jen to, že neskončila a její konec není v dohledu. Nedoporučuji tuto chorobu podceňovat. Již i sousední Rakousko znovu zavedlo povinné roušky v obchodech a jiných uzavřených prostorech. Největší rizika šíření viru nepochybně plynou z častého cestování a také z navštěvování větších shromáždění kulturních sportovních i zábavních. Z epidemiologického hlediska je jistým překvapením, že inkriminovaný virus se nedaří zastavit ani letními vedry a slunečními paprsky. Buďme tedy opatrní, neodmítejme roušky ani desinfekce rukou.  Opatrnosti, jak je zřejmé, nikdy nezbývá.

Z pohledu na odpovědné státní orgány se mně po celé měsíce zdají neobyčejně pasivní naše četné zdravotní pojišťovny. Nedovedu si představit, že by třeba při epidemii tyfu pojištění lidé většinou sami platili příslušné testy. Jak se zdá, u COVID—19 je to považováno za zcela normální. Také chronická ignorance našeho Ministerstva zdravotnictví ve vztahu k České lékařské komoře je v tomto punktu zřejmá a málo srozumitelná.

Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.

ůsdůlklsůfků